Začátek dubna byl ve veselém duchu, tak teď to bude trochu smutnější, vážnější, ale snad taky trochu veselé.
Ještě než se dostaname k hlavnímu bodu, tak tedy trochu toho smutku. Občas mě autobus stál dost nervů a zhruba šestnáct probdělých nocí. Zatímco v době kovidu jsem se setkával s pocity úzkosti, vlastnění autobusu se začína projevovat lehkou depresí. První taková byla, když kolega z práce mi řekl, že má flek, kam se dva autobusy vejdou a domluvil to s majitelem pozemku.
Jenže už mu zapomněl zmínit, že ty autobusy budou dva. Byly jsme domluvení na úklidu bordelu před vraty, aby tam šlo druhý den projet s autobusem a já se dozvím, že majitel strpí pouze jeden. Takže nastala první probdělá noc, kdy jsem si ráno měl vyzvednout autobus a nemám ho kam dát. Naštěstí hvězdy trochu přály a já ho zatím jenom převez z jedné garáže do druhé.
Další komplikace nastala večer, kdy jsem musel nechat autobus stát před vraty, protože ulice nebyla dost široká a nešlo s autobusem na podvalu zajet dovnitř. Další probdělé noci s hledáním někoho, kdo by mi pomohl zatlačit autobus na kýžené místo. V místním ČSAD sice byli velice ochotní a dostal jsem kontakty na několik osob. Nejvíce byl ochotný pán s Tatrou 815, ale i on byl moc dlouhý.
Nakonec pomohly nové baterie, kanystr s naftou a několik pokusů o nastartování.
Hledání nového parkovacího místa v březnu 2022 mi taky udělalo několik bezesných nocí. Další pak přidala technická prohlídka a následný výlet do Prahy, velká oprava a nejnověji opět další výlet do Prahy.
Všechno to začalo tak pěkně. Do Prahy jsem vyrazil v úterý ráno. Sice před Vypichem to už pěkně stálo a já do práce dorazil později, než jsem měl. Ale cesta mě bavila. Až do chvíle, kdy jsem zjistil, že před prací je tak trochu plno a autobus tam nezaparkuji. Musel jsem odjet až do Letňan a autobus nechat stát tam. Naštěstí to snad nebyl problém, tamější parkoviště má dostatečnou velikost a autobus tam odstavuje kde kdo.
Po práci jsem měl sraz s kamarádem, který je profi řidič u DPP, ale toho času marodí, tak v rámci jeho vycházkové doby jsme si udělali společný výlet po severu Prahy. Pochválil mi jízdu, jak mi to pěkně jde. Navštívili jsme spolu spoustu míst, kam jezdí autobusy. Namátkou Sídliště Ďáblice, Nádraží Holešovice, Palmovku a spousty dalších míst. Před koncem jeho vycházek jsem kamaráda vysadil na zastávce u jeho bydliště a jel jsem do Depa Hostivař a následně se vyspat.
Malá zastávka na fotečku na konečné Sídliště Ďáblice.
Druhý den v osm jsem měl schůzku na Černém Mostě. Autobusem jsem tam ještě nejel, tak jsem vyrazil v půl osmé, abych nepřijel pozdě. Přijel jsem ve třičtvrtě a autobus odstavil na odstavné ploše, kde jsem čekal, až přijede Petr.
To takhle přijedete do Prahy školit a na Černém mostě vás čeká soukromý odvoz. Máte autobus? @TomTich2 jo! pic.twitter.com/orKwsFrNcj
— Petr Krčmář (@krcmar) April 19, 2023
Plán byl jednoduchý, dojet na Hradčanskou, kde probíhalo školení v kancelářích Root.cz, konkrétně Linux: správa počítačové sítě. Doprava celkem šla, ale na mapě bylo vidět, že původní plán, jet tunelovým komplexem Blanka, bude znamenat pozdní příjezd. Chtěl jsem jet přes Krejcárek, Karlín a Letenským tunelem na Špejchar. A tady začíná vážná komplikace.
Při jízdě kolem nádraží Praha-Libeň a následném odbočení do Spojovací ulice, si všímám před námi stromořadí dopravních značek. V první moment jsem si myslel, že se jedná o stavbu a budu ji muset objet, jenže značky popojely dopředu a já si uvědomuji, že jsou na vozidle Pražských služeb. Toto vozidlo se ukázalo pro mne jako osudové. Při odbočení do ulice Novovysočanské se to stalo.
Dávaje si pozor na autobus v protisměru, abych ho nevzal zrcátkem, jsem se na malý moment přestal soustředit na pravou stranu. Následovala série několika „výstřelů“ to, jak drhnu autobus o stojící vozidlo oněch Pražských služeb. To stálo, aby řidičův kolega mohl sebrat další značku. Stačilo deset sekund a byly by pryč. Zastavil jsem autobus, šel se podívat, co se stalo. Odneslo to levé zrcátko jejich auta, respektive zadní plastový kryt a sklíčko levé směrovky, ale sklo přežilo. Domluvil jsem se, že se pokusím odstavit autobus na vhodnějším místě.
Petr šel na autobus a já čekal na vyřízení náležitostí, řidič nejdřív chtěl přítomnost Policie ČR, ale po sdělení, že přijedou nejdříve po druhé hodině, mi poškození sdělili, že to vyřeší někdo od vás, až přijede. Trošku jsem je zklamal, hláškou, že ode mne nikdo nepřijede, protože autobus je pouze můj a nejezdím pro žádný dopravní podnik. Tak jsme se dohodli na sepsání euroformuláře o nehodě, já jsem souhlasil s vinou. Další menší komplikací byl fakt, že ani jeden z nás ho neměl při sobě. Já si ten svůj zrovna den předtím nechal v deskách doma a poškození z Pražských služeb měli zrovna nové auto, co mělo najeto pouhých tisíc kilometrů. Naneštěstí sídlí pod Spojovací, tak poslíček přijel vcukuletu a přinesl formuláře.
Po konzultaci, co kam napsal, jsme to dali dohromady a každý vyrazil svou cestou. Já na školení si udělal ještě zajížďku okolo Pražského hradu, protože jsem se potřeboval otočit, abych se dostal na Špejchar. Nechal tam autobus stát a šel na školení. Kam jsem dorazil akorát na první cvičení. Po školení jsem odvezl autobus zpátky na Kladno a nechal ho tam stát. Následně odnesl formulář s nehodou na pojišťovnu. O víkendu mi pak pojišťovací agent nabídnul slevu na povinném ručení, se kterou jsem souhlasil. V úterý mi přišel do práce dopis s informací o nahlášení nehody od Pražských služeb.
To je vše. Další zápisek bude až se zase něco stane. Pravidelné vycházení tímto dočasně končí. Ale příští týden jedu opět do Prahy a trochu se začínám bát, co se stane tentokrát.