Ať dělám, co dělám, já to vždycky podělám, já se z toho podělám. Zatím co první hodina byla klidná, tak druhá byla naprosté peklo. Přiznávám, že jsem po ní několik nocí nespal a měl pomalu chuť to vzdát.
Den předtím jsem byl na obvyklém čtvrtečním srazu s kamarády v hospodě. Do postele jsem se dostal až po půlnoci a ráno vstával na jízdu, která se konala na opačné straně Prahy, než jsem spal. Vstával jsem dost unavený, navíc se mi v hlavě ronily myšlenky na pondělní kolonoskopii, která mě čekala.
Zkrátka udělal jsem hloupost a na druhou jízdu přišel neodpočatý s hlavou plnou myšlenek jiných než soustředění se na jízdu. Začátek ještě šel, jenže pak přišla osudná zatáčka. Když jsme odbočovali z Karlovarské ulice do Drnovské, špatně jsem si nadjel a odmítal najet na auta stojící v protisměru. Jen někde v dálce slyším, jak instruktor na mě řve Doleva. A to seděl vedle mě. Pak už jen šlápnul na brzdu, kdy sice autobus stál v okamžiku a řval na mě, co jsem to za neschopného žáka a že bych si měl hledat jinou autoškolu. Chápu, nemá to jednoduché, obzvlášť když ho žáci neposlouchají.
Po příjezdu na podnik mi sdělil, že jsem autobus odřel, ale jinak už se začínal uklidňovat, ale já zase více zmatkovat. Nakonec jsme si domluvili i další hodinu a já si už od té chvíle dával větší pozor a taky si nedomlouval jízdu po hospodě.
Tak tady se mi povedlo odříd zadní kolo o svodidlo.