V poslední době se toho opravu mnoho semlelo. Rozhodl jsem se všechno postupně sepsat, tak pro příznivce z liberecké enklávy mám dobrou zprávu. V dubnu bych chtěl vydávat zápisky pravidelně každou sobotu. A když je dnes příhodně apríla a poslední dobou bylo i aprílové počasí, tak si dáme trochu humorných situací, co všechno se mi přihodilo.
Hrozící děda.
Nedávno jsem si udělal konečně výlet do Prahy. O tomto výletě si povíme příště, ale při jedné cestě okolo jedné zastávky vstal neznámý děda a začal na mě mávat holí, abych zastavil. Zastávka sice byla na znamení a v mém autobusu se pár cestujících i nacházelo, ale na panelu svítil nápis MANIPULAČNÍ JÍZDA a nebyl jsem si jistý, zda by se pán vyšplhal po schodech nahoru. Když jsem okolo profičel, mávání přešlo spíš k hrožení. Vím, že jsem nezastavil, ale (s)právně bych ho stejně nemohl vzít. Tak snad Dopravnímu podniku nepřijde za mojí jízdu stížnost.
Dětská radost
Při zmíněném výletě se občas objevil někdo, komu se rozzářil úsměv, při spatření mé krásné rzí kvetoucí Karosy. Pár dětem jsem udělal nesmírnou radost, když jsem jim při čekání na zelenou zamával. Potkal jsem pár kolegů od DPP, co by hned měnili svoje SORky či Solarisy za mojí Karosu. Co potěšilo zase mě, je zápis na seznamu autobusů, kdy u mého vozidla došlo k úpravě informací z: „Předáno jinému dopravci“ na: „Historický autobus – Soukromá osoba“.
První jízda
O tomhle taky bude podrobnější článek, ale tentokrát se pobavíme na můj účet. Chtěl jsem si zdokumentovat svojí oficiální první jízdu po technické. Tak jsem si položil za přední okno telefon a začal natáčet video. Záběry to jsou úchvatné. Jenže na první křižovatce, kde jsem jel z vedlejší a dával přednost vozidlům na hlavní, se telefon při rozjezdu rozhodl, že se mu od teď bude víc líbit strop. Takže moje slavné první video má půl minuty záběru na silnici a dalších šest minut je záběr na strop. Krása.
Zaskočená sestřička
Z rodiny ví o autobusu jenom sestra a její manžel. Když jsem přijel z výletu moc brzo a ještě se mi nechtělo úplně domů, rozhodl jsem se ji navštívit. K cestě jsem využil školní linku, která má zastávku vedle obecního úřadu a sestra bydlí hned za ním. Volám ji, že už jsem tady a ona mi do telefonu odvětí: „nějak jsi tu docela brzo a jak jsi vůbec přijel?“ Já na to jen suše: „Autobusem.“ Následoval šok, kdy sestra se nezmohla na jediné slovo a po chvilce jen dodala: „a kde parkuješ?“ Musela se ujistit, že autobus, kterým jsem přijel, byl normálně linkový. Podobně jsem překvapil kamaráda se slovy: „už jsem dojezdil“ (autobus jsem dal opravit) a on už myslel na nejhorší. Občas mě baví si z lidí trochu vystřelit.