V rámci svátku všech zamilovaných ajťáků,který je přesně měsíc po svátku sv. Valentýna 14. března, kdy má svátek Rút i root, přišel den D. Ráno jsem byl domluvený na odtahu z areálu na STK. Což bylo celé tři kilometry. Takže sotva jsem autobusem najel na podval, tak jsme ho zase hned skládali dolů. Při skládání trochu drhnul zadek, čímž došlo k poškrábání dlažby a taky spodního plechu u motoru. Dlažbu jsme spolu s technikem od odtahovky očistili, až nebylo téměř nic poznat. S technikem jsem se rozloučil, zaplatil čtvrtý odtah a on si opět uložil mé telefonní číslo, protože minule se mu asi uložilo blbě. Já mezitím šel vyřídit potřebné doklady do kanceláře STK. Přiznávám se, že nikdy v životě jsem u technické kontroly vozidla a měření emisí nebyl. Autobus je moje první vozidlo, tak jsem byl napjatý a i trochu nervózní z toho, co mě bude čekat.
Paní za přepážkou po mě chtěla doklady od vozidla, což znamenalo velký a malý technický průkaz. Já mám jenom velký. Naštěstí je v něm úřední záznam o uložení malého průkazu spolu s registračními značkami do depozitu. Po menším čekání, kdy u měření emisí museli vyklidit celou halu, to abych se tam vešel s autobusem, jsem přišel na řadu. Zajel jsem dovnitř, kde jsem musel sundat přední masku, aby si technik mohl dostat k VIN kódu, poté jsem musel odejít ven. Následovala dlouhá chvíle, kdy technik občas vytočil motor do vysokých otáček a druhý technik v mezičase umístil měřící sondu k výfuku.
Po zhruba dvaceti minutách bylo hotovo. Emise autobus splnil s velkou rezervou, což mě trochu uklidnilo. Já si přejel k vratům od haly, kde se dělá technická kontrola. Pomalu zajel dovnitř a pak to začalo. Neuvěřitelný kolotoč, kdy technik vždy něco omrknul a řádně okomentoval, co se mu zrovna nelíbí. Nevím jestli to poznal podle data minulé kontroly, či pouhým pohledem, ale hned mi řekl, že autobus stál dva roky. Což jsem mu potvrdil. Poté následovala zkouška brzd, zkouška pohyblivosti volantu a prohlídka spodní části vozidla. Zde začala dlouhá série menších, větších a vážných vad. Technikovi se nezdály zadní pneumatiky, vzduchojemy a čep, který drží přední nápravu na levé straně.
Po chvilce laborování a zkoušení účinnosti brzd, si mě technik zavolal do servisního kanálu pod autobus. Konečně jsem si mohl prohlédnou autobus ze spodu. Ukázal na nepěkně kvetoucí vzduchojemy, které sice byly od barvy, ale rez se z nich jenom loupala. Technik mi řekl, že je to nebezpečné a že mi hrozí možnost zůstat někde viset bez vzduchu. Při prohlídce zadních pneumatik, ke kterým měl též výhrady ve smyslu jejich opotřebení a začínajícího popraskání ve švu, následovala diskuze na téma proč jsem je nevyměnil, než jsem přijel. Můj argument, že bez značek se nikam nedostanu a ty mi bez technické nevydají a pneumatiky nemám jak sám vyměnit mu nestačil.
Nakonec ho ze všeho nejvíc štval držák na vlaječky, který si tam namontoval pražský dopravní podnik. Původně měl autobus stejnou masku, jako má teď, ale v průběhu let byla vyměněna za masku, která je ze staršího modelu autobusu. Já tam pak v rámci opravy dal tu co mi zbyla z druhého autobusu, tak aby tam byla ta původní. Ale jelikož nemám homologaci na držák vlaječek, tak tam nemůžou být. Jedna strana je sice jenom přišroubovaná, takže sundat ji nebyl problém, tady vlastně byl, protože autobus stál nad montážní jámou a nebyla moc šance se k tomu dostat. Tak pro změnu druhá strana byla držena pomoci nýtů, což na sundání bylo o dost horší. Nakonec jsem to sundal až po prohlídce v klidu na parkovišti s malou pomocí vrtačky a rozbrušovačky.
Následoval ještě test pneumatik, a osvětlení vozidla. Osvětlení bylo v naprostém pořádku, na tom jsem si dával záležet, ještě se mi podařilo předchozí den v myčce ztratit odrazku, tu jsem naštěstí za včas doplnil. U testu pneumatik, který spočíval v najetí na válce, to bylo trochu horší. Přední kola byla v pořádku, ale u zadních byl nepatrný rozdíl, mezi levým a pravým kolem. Naštěstí to ještě bylo v toleranci.
Finální verdikt byl, prošel jste, ale máte dvě vážné vady, tak technickou máte jen na třicet dní, kdy byste se měl do konce této doby dostavit k opakované prohlídce. Takže stačí jenom vyměnit pět vzduchojemů a čtyři zadní pneumatiky a pak přijít znova na prohlídku.
Zaparkoval jsem autobus a šel zaplatit a vyzvednout velký technický průkaz, abych následně mohl z depositu vyzvednou registrační značky a odjet. Po cestě mě ještě odchytil technik a ptal se na platnou revizi tachografu. Já jsem opáčil, že jsem soukromá osoba, on zase mi odpověděl, že i soukromá osoba má povinnost jednou za čtyři roky. Na mojí otázku kde teda mám ten tachograf vzít, technik odběhl pryč a vrátil se za čtvrt hodiny s verdiktem, jeďte tady ten autobus má výjimku.
Po zaplacení následovala trnitá cesta do Prahy na registr vozidel, který je na Bohdalci. Proč trnitá ptáte se? U stanice technické kontroly je ještě poštovní depo a čerpací stanice. Jediný přístup je po silnici I/61. Žádný chodník zde nevede. Naštěstí v dopoledne nebyl moc provoz a přes most byl i menší odstavný pruh. Za mostem jsem přešel na druhou stranu a podél vrakoviště a přes další čerpací stanici jsem šel na autobus směr Praha.
Na registru to šlo už snadno, jenom jsem musel dostat nový malý technický průkaz. Na starém byla špatná barva autobusu jenom bílá. Autobus je ve skutečnosti bílo-červený, což je napsáno i ve velkém technickém průkazu. Oprava naštěstí proběhla z moci úřední. Dostal jsem konečně svoje značky a průkaz a uháněl opět směr Kladno.
V mezičase začalo pršet. Naštěstí než v době výstupu na Kladně, přestalo. Opět následovala trnitá cesta doprovázena trochou bahna, na jejímž konci čekal autobus na namontování registračních značek. Na závěr jsem si chtěl nahrát svoji první jízdu. Ale telefon nedbale umístěn za předním sklem spolu s gravitací byly proti. Takže mám nahrávku stropu.
Příště se podíváme do Prahy a zjistíme jaké to je tam zůstat trčet.