Připadá mi to jako včera, když se mi podařilo nastartovat svůj autobus a já mohl konečně zaparkovat na správné místo. Byl to zvláštní pocit sedět za volantem takového kolosu. O řízení autobusu jsem toho mnoho nevěděl, sice jsem už byl přihlášen v autoškole, ale první jízdu jsem měl až v lednu. Dokonce ani ten smrad co se vyvalil z motoru po roční odstávce, nedostanu z hlavy. Tehdy mi hodně pomohl švagr, který to celé se mnou odjezdil.
Trošku to je i smutné výročí, protože to zároveň znamená konec druhého vozidla. Tehdy jsem v ekologické likvidaci vozidel dostal papír o likvidaci vozidla. Ten den jsem si z něj odmontoval poslední věci a nechal ho na pospas osudu. Jednu věc co by se mi bývala hodila, jsem tam sice zapomněl, ale později vyšlo najevo, že stejně nešla, pro značnou míru zreznutí šroubů, odmontovat. Jednalo se o zadní mřížku, kterou jsem sehnal v září na tom stejném místě, jen z jiného autobusu. A to ho zrovna ten den přepsali v evidenci vozidel a až do šestého ledna jsem vlastnil dva autobusy.
Když už jsme u těch výročí tak 4. prosince tomu byly dva roky, kdy autobus naposledy vezl cestující. O další tři dny později je tomu rok co jsem si odvezl svůj stávající autobus a opět o tři dny později ten druhý. Ten měl bohužel méně šťastnou cestu rovnou k ekologické likvidaci. Tam naštěstí byly hodní a podrželi mi ho, než jsem si odmontoval výše zmíněné věci. Část věcí tedy přežila dodnes. Stávající autobus mám už od osmého prosince.
Celkově jsem za ten rok mohl mít už pět autobusů. Tři krátké z Prahy a dva kloubové z Budějovic. Občas si říkám, škoda že jsem je nevzal všechny, ale uklidňuji se tím, že jednak by to byla finanční sebevražda a jednak bych je neměl kam dát. Sice bych byl dopravní magnát a mohl si založit vlastní dopravní podnik, ale co z toho. Teď existují tři z těchto pěti vozidel. Jedno jsem zlikvidoval svépomocí a jeden kloubový vůz z Budějovic vyhrál kovošrot. Ten druhý kloubák má jistý mladík co je opravdový autobusový magnát. Má jich snad už devět.
Doma jsem se pořád nepochlubil, ví to téměř všichni, kromě vlastní rodiny. Tam to ví jenom sestra s manželem. Půl roku jsem jim i tajil řidičák na autobus, ale v létě jsem se přiznal, že jsem si ho udělal. A to jsem s autoškolou jezdil kolem práce, kde dělá táta, ale naštěstí jsme se nikdy nepotkali. Jen jednou mě viděla kamarádka sestry, ale to už jsem neřídil, prohodil jsem se s učitelem autoškoly, abych mohl vystoupit na zastávce u metra.
Zpátky k první jízdě. Moc mi to nešlo, ačkoliv je to automat, tak zařadit zpátečku se mi podařilo až na třetí pokus. Při změně rychlosti z neutrálu na jinou se musí pořádně sešlápnout brzda. Nakonec se podařilo autobus umístit na správné místo.
Zde malá ukázka mého pokusu o zaparkování.
Na svém původním místě v garáži Hostivař. Do vyřazení tehdy zbývalo rok a půl.
Takhle před vrátky ho zanechala odtahovka. Dovnitř se nešlo vytočit, málo místa.
Autobus už na svém plánovaném místě. Dnes ho tam už nenajdete, už stojí jinde.