Kromě mě samozřejmě. Už jen cesta byla noční můra. Nejdříve se můj nápad jet na hlavní pražské nádraží osobním vlakem jevil jako bezvadný. Zvlášť když přijel na stejné nástupiště, jako měl odjet následný vlak EC Jižní Expres směrem do Českých Budějovic.
Nicméně se následně ukázalo, že tato cesta nebude jen tak jednoduchá. Po kontrole jízdenek v osobáku mi telefon nahlásil dostupnou aktualizaci s potřebným následným restartem. Nemaje co ztratit jsem v bláhovém očekávání nové verze Androidu tuto aktualizaci potvrdil a čekal na opětovné zapnutí přístroje. Ještě když jsme přijeli na Hlavák a telefon stále mi zahříval kapsu, jak se horečně snažil nainstalovat aktualizaci, začala předtucha následného ošklivého nepěknou věc.
První zrada byla ve vlaku Ex 531, který stál směrem na Budějice. Můj vůz č. 369 měl být původně ve velkoprostorovém uspořádání typ Bdpee231, ale pro mimořádné řazení vlak neobsahoval žádný vůz ve velkoprostorovém uspořádání. Nakonec jsem vzal za vděk vozem Bbdgmee236, který sice slouží primárně pro maminky s dětmi a cyklisty, ale měl pěkný stoleček. Navíc vlak byl skoro prázdný, tak mě nikdo ani nevyháněl koštětem.
A aby toho prý nebylo málo, začal jsem zažívat nepěknou ošklivý případ. Naběhnul mi telefon a já s šikovností sobě vlastní se ráčil zadat kód PIN od mého soukromého čísla. Pak začal ovšem horor v podobě výzvy k zadání PINu na číslo služební. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezalo. S hrůzou (nikoliv s tím zpěvákem) jsem zjistil, že s to si nejsem schopen znění PIN nikterak vybavit. Nepropadejte panice, i když máte ručník zapomenutý doma. Vlak se sice už dal do pohybu směrem pryč z nádraží i s mou osobou uvnitř.
Ale naštěstí mě napadla spásná myšlenka, nejsem na ni moc hrdý, protože mě donutila použít wifi síť CD wifi. Přes tuto nezabezpečenou wifi jsem se pomocí VPN připojil do práce, tedy až když jsme vyjeli z Vinohradského tunelu. Napsal jsem vedoucímu oddělení IT, zdali nemá kód PUK od mojí SIM karty a pomalu čekal na odpověď. Naštěstí vše dobře dopadlo a odpověď dorazila dříve, než vlakvedoucí přišel zkontrolovat moji jízdenku.
V Budějicích jsem pěšky došel do tamního Dopravního podniku a po krátké instruktáži kam že mam jít předal obálky s nabídkou na odkup kloubových Karos číslo 148 a 150v sekretariátu ředitele. Pak už jen pěšky zpět na nádraží a poté podle videa Janka Rubeše jsem se jal okusit Zelňák u Černé věže. Naštěstí Budějice nejsou tak velké, takže pěšky bylo vše relativně kousek. Pak už jen opět pěšky na oběd kde jsem sice měl strašnou chuť na Cmundu po Kaplicku, ale nikde nebyla hospoda, kde by byla v nabídce. Tak jsem si dal Táborskou baštu poblíž zastávky Poliklinika Jih a s plným břichem jsem se pomalu začal kutálet směr nádraží. Zpáteční vlak už měl správné řazení tak jsem si užil výhody cesty u stolku s velkoprostorovým uspořádáním. Škoda, že na rozdíl od minulé návštěvy už nejezdila Karosa B741. Sice v listopadu proběhne slavnostní loučení, ale bez mé účasti.
Původní Budějovická Karosa, na dni PID v Praze 2022. Původně měla být moje, ale jsem rád, že dělá radost někomu jinému.